O kriminalizaci neslušné kritiky aneb Nebudete se urážet – jménem republiky

10. 06. 2017 19:24:56
Může být vulgárně vyjádřený názor, který není ničím více než názorem (a jako takový nezahrnuje nepravdivé tvrzení), trestným činem? Podle aktuálního rozsudku ano.

Sprostě urážet druhé výrazy typu „za***ná zk***ená zlodějka“ - jsou-li zjevně míněny jako vyjádření názoru, že si kritizovaný účtuje přemrštěné ceny za své služby - je nyní trestné (tady či tady). Voltaire se musí otáčet v hrobě – a myslím, že každého liberálně smýšlejícího člověka by takový soudní verdikt měl přinejmenším donutit k zamyšlení. Kriminalizace kritiky kvůli její neslušnosti je u nás, pokud vím, něčím novým – ale v občanském řízení již dříve soudy konstatovaly, že nemáme právo na neslušnou kritiku, která překročí hranici. Proč je to absurdní?

Faktuální tvrzení a hodnotící soudy

Nejprve však pár vět pro uvedení do kontextu. Kdy je ve svobodné zemi přípustné omezení svobody projevu? První odpověď, jíž se jeví užitečným vyloučit, zní nikdy: člověk, který v divadelním sále plném lidí z legrace zakřičí hoří a způsobí tím paniku, se přeci „svobodně projevil“. A podobně ten, kdo o jiném úmyslně šíří lži, způsobilé vážným způsobem poškodit jeho dobrou pověst. USA jsou známy tím, že svoboda projevu se v nich těší větší úctě než u nás (čímž zde neříkám, že je to vždy ku prospěchu věci) – a přeci ani tam není absolutní. Na tom, že svoboda projevu není, respektive neměla by být absolutní, se lze vcelku vcelku bezproblémově shodnout. Obtíž samozřejmě vyvstane v momentu, kdy se pokusíme vymezit její hranice.

Judikatura rozlišuje mezi faktuálními tvrzeními a hodnotícími soudy. Pronášíme-li faktuální tvrzení, můžeme mít či nemít pravdu – takové tvrzení lze (alespoň principiálně) průkazným způsobem potvrdit či vyvrátit, což znamená, že není čistě subjektivní. Oproti tomu hodnotící soud jakožto cosi bytostně subjektivního potvrdit či vyvrátit nejde. Hodnotící soudy zpravidla požívají vyšší ochrany než nepravdivá faktuální tvrzení. (Toto rozlišování dává smysl jen kriticky myslícímu člověku – mnozí stoupenci „alternativního“ zpravodajství ho nejsou schopni, takže se jim pak sebebizarnější spekulativní konstrukce jeví jako nezvratný fakt.) Šířím-li informaci, že Nováček krade v supermarketu zubní pasty, šířím faktuální tvrzení. Ale uvedu-li, že Nováček je vůl, vyjadřuji názor, respektive vyslovuji hodnotící soud. (Někdy potřebujeme znát kontext, abychom posoudili, kam výrok vlastně spadá. Označím-li někoho za zloděje, můžu mínit, že v obchodu krade zubní pasty – což je faktuální tvrzení – ale také například, že si jako obchodník účtuje nemravně vysoké ceny, což by byl spíš hodnotový soud.)

Ponechme nyní stranou faktuální tvrzení, a zaměřme se na hodnotící soudy. Zde můžeme rozlišit dvě základní situace, kdy se lze dostat před soud,ať už jako obžalovaný nebo jen žalovaný.

(1.) První je projevení názoru kvůli jeho obsahu, bez ohledu na to, jakou formou je vyjádřen. Trestní zákon pamatuje zejména na založení, podporu a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv člověka a občana (§403), podněcování nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§356), hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (§355). Od toho budu odhlížet.

(2.) Co ale třeba věta typu Nováček je vůl? Čtenář zřejmě pochopí (a přijme s pochopením), že lhát o panu Nováčkovi bude za určitých okolností právně postižitelné (trestný čin pomluvy). Pokud si však myslíte, že formu, jakou svůj názor na pana Nováčka vyjádříte, si můžete svobodně zvolit (a svobodně se rozhodnout, zda místo Nováček není příliš inteligentní řeknete třeba Nováček je vůl), aniž by Vám do toho stát strkal nos, pak se pletete.

Postižitelnost expresivních hodnotících soudů

Že nemůžeme svobodně volit formu kritiky, kterou druhému adresujeme (ve veřejném prostoru), to není nic nového pod sluncem. Asi nejvíc pozornosti svého času vzbudil případ blogera Matouška, který jiného označil za „puncovaného blbce“ - dostal se k soudu, který rozhodl, že jeho výrazy "překročily meze slušnosti v demokratické společnosti" (zde). Jeden by řekl, že stát by měl dohlížet například na to, zda se vzájemně nevraždíme či neokrádeme, ale to nakolik jsme k sobě slušní, přenechat každému k individuálnímu posouzení...

Nicméně aktuální případ, k němuž se vzápětí vyjádřím, je něčím odlišný. „Puncovaný blbec“ se řešil v soukromoprávním sporu. Nyní však byl Petr Jelínek odsouzen (přičemž rozsudek potvrdil odvolací soud) za výrazivo typu „za***ná zk***ená zlodějka“, které užil ve svém na internetu publikovaném videu, v trestním řízení. Bloger tedy veřejným vyslovením těchto a obdobných výrazů podle soudu spáchal trestný čin. (Na to, že odsouzení k trestnému činu je závažnější než neúspěch v soukromoprávním sporu, snad netřeba upozorňovat. V soukromém řízení soudce vystupuje jako „arbitr“ mezi dvěma stranami – v trestním řízení hájí veřejný zájem, tedy zájem můj či váš. Je veřejným zájmem, aby se lidem bránilo svobodně se urážet?)

Zda se Jelínek musel vyjadřovat takto vulgárně, zda si nemohl výrazivo předem lépe rozmyslet, pokládám za naprosto irelevantní (stejně jako kvalitu Jelínkovy blogerské tvorby, jíž nesleduji, jež však podle všeho není nikterak valná). Relevantní je, zda měla zasáhnout veřejná moc (přičemž platí zásada subsidiarity trestního postihu, tj.trestní postih má nastoupit jen jako „poslední možnost“).

Písemné vyhotovení rozsudku prozatím není k dispozici; k dispozici není už ani inkriminované video. Zdá se však zřejmým, že Jelínek nelhal, nýbrž vyjadřoval hodnotící soudy – a to i tehdy, kdy mluvil o „zlodějce“. (Úmyslně jsem již dříve poukázal na to, že ne každý výrok, který se na první pohled jeví jako faktuální, faktuálním ve skutečnost je, což judikatura uznává.) Jednak v tomto duchu vyznívají informace o procesu („Jelínek ženu označil za „zasranou zkurvenou zlodějku“, protože si podle něj za své služby účtuje nehorázné sumy, a počastoval ji dalšími nadávkami", viz zde ), navíc, jak sám Jelínek informuje, čin byl překvalifikován z pomluvy na výtržnictví (viz video zde ; Jelínkovi zde snad můžeme věřit, jelikož jde o prosté konstatování skutečnosti, ne interpretaci situace). Trestný čin pomluvy lze přitom spáchat výlučně uvedením tvrzení faktuální povahy (§184 - kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok). Překvalifikování také nasvědčuje tomu, že se soud zabýval Jelínkovými hodnotícími soudy.

Domníval jsem se, že expresivní vyjadřování na něčí adresu je samo o sobě trestněprávně nepostižitelné. Zmýlil jsem se. Nikdy by mě nenapadlo, že jako trestný čin výtržictví lze bez dalšího klasifikovat neslušný slovní projev (§358: kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta).

Nechci zde řešit, nakolik pouhá verbální urážka spadá pod uvedenou skutkovou podstatu, jak je formulovaná. Jde mi o něco jiného: nakolik se nejedná o podporu hnutí směřujících k potlačování svobod apod., pokládám jakoukoli právní postižitelnost hodnotících soudů, natož jejich kriminalizaci, za zcela zvrácenou.

O jakých osobnostních právech se to vlastně mluví?

Podle Listiny základních práv a svobod (čl.17 odst. 4) „svobodu projevu (...) lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.” U hodnotících soudů by připadala v úvahu jen ochrana práv a svobod druhých a ochrana mravnosti.

Začněme ochranou práv a svobod druhých. Lze uvažovat jen o ochraně osobnosti. Právo na svobodu projevu (čl.17 listiny) a ochranu osobnosti (čl. 10) jsou si z hlediska ústavního práva rovny: i tím lze argumentovat ve prospěch trestní postižitelnosti pomluvy – šíření nepravdivých informací narušuje dobré jméno toho, koho se ony nepravdivé informace týkají. Jak však může expresivní kritika porušit něčí osobnostní práva?

Máme dvě možnosti:(1.) osobně se dotkne dotyčného; (2.) poškodí jméno dotyčného v očích ostatních.

(1.) Pokud se někdo cítí osobně dotčen expresivní kritikou, jíž nebyli vystaveni ostatní, je to jeho věc (i kdyby kritika byla sebevíc neslušná a podlá), ne věc státu, který by (v soukromoprávním a už vůbec ne trestním) řízení měl zjednávat nápravu. Pronesu-li jakýkoli výrok o někom jen v jeho přítomnosti (o možnosti, že expresivní kritika poškodí dobré jméno kritizovaného u ostatních, budu uvažovat později), je expresivní výrazivo zcela srovnatelné s výkřikem „fuuuuj“, „buuuu“, nebo zamračeným pohledem kdesi v soukromí; nemůže se nikoho dotknout více než ony: proč bychom pak nepostihovali i je?

Navíc platí, že právo musí být předvídatelné. Jaká kritika je však „objektivně“ natolik expresivní, že nepřijatelně zasahuje do osobnostních práv, a jaká do nich ještě nezasahuje? Shodneme se asi, že nechceme být zabiti; shodneme se však, jaké výrazivo už je přes čáru, a kde bychom naopak svobodu projevu neobětovali? I kdybychom tedy akceptovali, že expresivní výrazivo zasahuje do osobnostních práv (pro což není sebemenšího důvodu), nebyli bychom s to vytyčit hranici; a soudce, který by se o to v konkrétním případě pokouší, připomíná soudce, který by autoritativně stanovil, kde je hranice mezi uměním a kýčem či jaké jídlo je chutné. (Mnozí z nás se nevyjadřují o ostatních vždy zcela korektně: pokud nás za to stát nepostihuje, je důvod ten, že tak nečiníme veřejně – což je nutno říci, ztotožníme-li se s rozsudkem, který zde kritizuji – nebo ten, že do toho státu prostě nic není – což tu hájím?)

(2.) Lež může poškodit něčí dobré jméno, aniž by si to dotyčný "zasloužil". Může však téhož dosáhnout expresivní kritika? Ne, předpokládáme-li přemýšlivost na straně těch, kteří se s kritikou seznámí. Je zcela zřejmé, že pronesu-li Nováček je vůl, racionální posluchač se bude zajímat o důvody – a teprve na jejich základě si sám utvoří názor. (A kdo jiný by nás měl zajímat než racionální posluchač? Snad stát nepožaduje, abychom se vyjadřovali způsobem, který eliminuje všechna myslitelná nedorozumění?) Avšak řeknu-li Nováček vyloupil místní večerku, Nováček se právem bude cítit poškozeným, bude-li informace nepravdivá. (Pak však opět vůbec nerozhoduje míra expresivity – pokud bych řekl, že Nováček se dopustil zvráceného a odporného činu – vyloupení místní večerky, mé obvinění se nestane o nic závažnějším.)

Vrátíme-li se k Listině základních práv a svobod, připouští také omezení svobody projevu ve jménu mravnosti. Domnívám se, že tomuto slovu nelze v moderním liberálním státě dát žádný jasný význam – a proto v kontextu příslušného paragrafu také nic neznamená. Pokud expresivní projev nezasahuje do práv nikoho konkrétního, nelze smysluplně požadovat jeho omezení s ohledem na mravnost. (Pokud by se například někdo vyjadřoval oplzle před dětmi, mohl by narušovat práva oněch dětí. To je přijatelný důvod pro určitou regulaci expresivity ve veřejném prostoru; ale s daným případem to nemá co do činění – asi nikdo nebude chtít tvrdit, že ve veřejně přístupných videích se nelze vyjadřovat neslušně, jelikož se k nim mohou vždy dostat děti.) I ústavní zákony, k nimž Listina základních práv a svobod patří, je třeba číst v kontextu liberálního státu, který listina svým duchem ztělesňuje; a myslím, že v moderním liberálním státu je absurdní představa postihu za čin, který je závadný jen tím, že je v rozporu s „mravností“ (což nutně znamená s něčí představou o mravnosti).

K čemu je svoboda projevu vlastně dobrá?

Shrnuto: Jelínek ve svém videu ženu urážel a označil ji za zlodějku. Z kontextu však podle všeho bylo patrné, že pronášel hodnotový soud (kdyby tomu tak nebylo, věc by byla nejspíš kvalifikována, jak je obvyklé, jako pomluva, nikoli výtržnictví). A jelikož hodnotový soud, jakkoli expresivně formulovaný, není podle mého názoru nikdy způsobilý narušit osobnostní práva toho, koho se týká, pokládám rozsudek za mimořádně nešťastný.

Proč by nás měl znepokojovat? Svoboda projevu neznamená jen svobodu sdělovat něco, ale také to sdělovat nějakou formou. Nemám právo vyjadřovat se libovolnou formou kdekoli – pokud bych volil Jelínkovo výrazivo zde na blogu, administrátor by to jistě netoleroval. Ale pokud poskytovatel platformy expresivitu toleruje, není důvod, aby stát intervenoval – aby se soudci stavěli do role vychovatelů. V moderním státě platí, že stát zdůvodňuje omezování svobod (ne občané, kteří proti němu protestují). Rád bych tedy slyšel zdůvodnění, proč by mělo být užívání expresivního výraziva státem jakkoli regulováno, respektive jaký je zde zákonem chráněný zájem – nebo jinak, z jakého důvodu pokládat za zákonem chráněný zájem osobnostní práva (navzdory argumentaci, kterou jsem předložil, podle níž záležitost nemá s osobnostními právy nic společného).

Pokud je mi známo, judikatura prostě dogmaticky předpokládá, že expresivní kritika nepožívá tak silnou ochranu jako kritika slušná, přičemž jako by se samo sebou rozumělo, že expresivní kritika narušuje osobnostní práva kritizovaného. Domnívám se, že se to nejen nerozumí samo sebou, nýbrž že to vůbec neplatí. Dále, jak lze hájit často opakovanou tezi, že právo by mělo být „minimem morálky“, a přitom postihovat neslušné vyjádření na něčí adresu (neslušnost jako taková se, díky bohu, zatím ještě netrestá)? Lze vymyslet ilustrativnější případ snahy právně řešit záležitost, jež má být ponechána morálnímu smýšlení zúčastněných?

Argumentace tím, že expresivní vyjadřování není v racionální diskusi nutné, mě nijak neuspokojuje. Prodej modrých aut také není v žádném ohledu nezbytný; lze přeci stejně tak jezdit v autech modrých, červených, nebo nejezdit v žádných autech. Zakážeme tedy prodej modrých aut? Zdá se to absurdním přirovnáním, přitaženým za vlasy. Ale představme si, že by 80% lidí mělo odpor k modré barvě, zatímco někteří by modré auto pokládali za něco, co patří k jejich identitě. Mohly by se ony čtyři pětiny v liberálním státě rozhodnout, že modrá auta na ulici prostě jezdit nebudou?

Namítne se jistě, že barva auta je zcela arbitrární, zatímco expresivita racionální diskusi nijak nepomáhá, ba naopak, odvádí od ní. Nepochybně. Nicméně tím se dostávám k možná nejpodstatnější otázce: jaká je vlastně „funkce“ svobody projevu? Proč vlastně svobodu projevu akceptujeme a hájíme? Pokud bychom odpověděli, že v podmínkách svobodné diskuse máme největší šanci, že diskuse bude racionální, a že se tedy přiblížíme k pravdě (nejslavnějším autorem takové argumentace je John Stuart Mill), pak zřejmě možnost vyjadřovat se expresivně příliš hájit nemusíme. Ale jestliže je svoboda projevu individuálním právem, které máme bez ohledu na to, zda způsob, jakým ho užíváme, bude společnosti užitečným, pak je nutno trvat na tom, že máme právo vyjadřovat se i způsobem, který bude někoho pobuřovat nebo urážet. Máme totiž právo si rozhodnout, zda vůbec budeme toto své právo vykonávat způsobem, který napomůže racionální diskusi, nebo nějakým úplně jiným. Svoboda projevu není hodnotou proto, že napomáhá racionální diskusi, ale proto, že zaručuje každému právo vyjádřit se, jak uzná za vhodné, a sledovat svým vyjádřením takový účel, který uzná za vhodné. Pokud například někdo pokládá vulgární vyjadřování za podstatné pro svou identitu (což je u Jelínka docela pravděpodobné), nemělo by mu v takovém vyjadřování být bráněno. Stát, který mu v tom brání, se podobá státu zakazujícímu prodej modrých aut.

Smířil jsem se (ačkoli s tím hluboce nesouhlasím), že expresivní kritika je postižitelná v občanském řízení. Kriminalizace, to už je snad příliš. (Bude zajímavé sledovat další vývoj případu, pokud bude pokračovat dovoláním a případnou ústavní stížností. V databázi rozhodnutí Ústavního soudu jsem nalezl několik rozhodnutí o ústavní stížnosti v situaci, kdy byl někdo odsouzen za trestný čin výtržnosti, a odvolával se na svobodu projevu. Žádné z těch, které jsem dohledal, však podle mého názoru nesnese analogii se současným případem. Kdyby článek četl nějaký právník, který by mohl poukázat na relevantní judikaturu, která by měla vztah k trestněprávnímu postihu hodnotících soudů ve vztahu ke svobodě projevu, uvítám komentář.)

Na druhou stranu bychom ovšem neměli ztrácet ze zřetele, že problém nespočívá jen v užití prostředků trestního práva tam, kde by stačilo právo soukromé, nýbrž také v judikaturou stabilně uznávané tezi, že expresivní kritika požívá snížené ochrany (což de facto znamená, že neužívá žádné ochrany, a je vydána na libovůli konkrétního soudce, jelikož nějaké jasné hranice zde nelze vytyčit).

Autor: Rudolf Kadlec | sobota 10.6.2017 19:24 | karma článku: 13.95 | přečteno: 709x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Petr Duchoslav

Ruský břeh Roberta Fica

Jsem proslovenský, dělám vlasteneckou a suverénní politiku, vše jen pro národ. Tak by se stručně dala charakterizovat politika staronového premiéra Roberta Fica. Zní to sice líbivě, ale realita je bohužel jiná.

27.3.2024 v 9:24 | Karma článku: 24.82 | Přečteno: 486 | Diskuse

Petr Štrompf

Utažený kremelský šroub. Stržený závit pak způsobí pohromu

Islamisté vraždící v Moskvě. Mrtví na obou stranách ukrajinské fronty. Represe režimu, žijícího ve strachu o sebe samého. Šrouby stále utahuje a bude je utahovat ještě víc.

26.3.2024 v 17:34 | Karma článku: 18.70 | Přečteno: 463 | Diskuse

Michal Sabó

Rudá záře nad Moskvou aneb mají teroristi právo na soucit?

Útok v Rusku, při němž útočníci v koncertním sále na okraji Moskvy v pátek zabili nejméně 133 lidí a mnoho dalších zranili, nám nastavil zrcadlo. Máme Rusko litovat?

26.3.2024 v 7:13 | Karma článku: 36.52 | Přečteno: 2302 | Diskuse

Bohumír Šimek

Je Babiš bezpečnostní riziko?

Mimořádná schůze sněmovny, tentokrát svolaná vládní pětikoalicí, které přetekl kalich trpělivosti, a která zvažuje riziková chování opozice, a opozice obviňující z bezpečnostního rizika vládu. Kdo má pravdu?

25.3.2024 v 18:15 | Karma článku: 22.86 | Přečteno: 648 | Diskuse

Vilém Barák

Nejsou „zemědělci“ jako zemědělci

Pěší demonstrace na Václavském náměstí sebou nese riziko, že se pár stovek účastníků vystaví posměchu. Když se stejný počet „demonstrantů“ posadí do traktorů, města včetně Prahy kolabují, účinek je o několik řádů vyšší.

25.3.2024 v 16:46 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 426 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 850

Student UJEP v Ústí nad Labem, celoživotní Ústečák. Zabývám se vybranými otázkami politické teorie. Žádné "zvláštnosti", jimiž bych se mohl pochlubit, nevykazuji.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...